„Dejte mi do ruky květinu a já z ní udělám stavbu....není nad to,
když máte moc upravit podklad svým rukopisem, myšlenkami, tím, co právě cítíte.“
Kolorit doby, které jsme součástí, je nositelem bizarních norem a pokynů, jimiž je rádoby měřen
význam lidské bytosti a jejího ubírání se na cestě životem. Převládají tendence k maximálnímu
zjednodušování sdělení, materialistickému diktátu, společenské uniformitě. Ruku v ruce s těmito jevy kráčí i
plochost, křeč přecházející v kýčovitost, absence širšího vnímání přirozenosti. A právě úcta k přirozenosti
koloběhů, nenucenost a citová otevřenost tvoří obousměrnou membránu mezi životem a dílem Terezy Pecháčkové.
